Šedivec
Kapitola -1: Iridium
Hvězdné datum neznámé, planeta
třídy M kdesi v Galaxii…
„Je tomu sto padesát let, co
první člověk stanul na naší přirozené oběžnici, byli to zástupci obou
našich dosud znepřátelených, tak odlišných a tak stejných ras. Bohužel tehdy
začala snaha Barlachů přivlastnit si tuto nedílnou součást naší planety jen pro
sebe. V této krizi jsou jistě rádi v bezpečí své „vesmírné pevnosti“,
zatímco my musíme bránit domovskou planetu před osudnou hrozbou zkázy,
paradoxně přicházející ze stejného místa, kam oni odešli, z nezměrného
vesmírného prostoru. Přesto i ta s prominutím zvířata,“ podívala se
řečnice s lítostí, že jej přirovnáním uráží, na kryse podobného tvora
krčícího se v povzdálí, „ta zvířata zůstala dosud na jižním
kontinentu, nevěří našim vědcům, astronomickým pozorováním a po desítkách let příměří nás právě
v této osudové době opět obvinili z pokusu o jejich vykořenění.
Přitom uplynulo sto let od okamžiku, co se náš lid zřekl dravého násilí, které
provázelo celou jeho předchozí civilizovanou existenci od přeměny
z býložravé kořisti v přeci jen krutého lovce, hmyzožravce. Oni se
bohužel nezměnili. Mohli jsme ty psy vyhladit, nebo, budiž, alespoň zahnat na jejich
kosmický ostrov, ale děkujme Bohu, že jsme si uchovali své nově nabyté ideály
umožňující konec konců mnohem lepší život, tak jak již marně prosazovali
reformátoři před mnoha staletími. A přesto nedůvěřiví Barlachové rozpoutali
další kolo jaderného konfliktu. Arogance, krvežíznivost, šílenství! Doufejme, že
toto unikátní zařízení obstojí před jejich náporem, aby mohlo dostát svého
úkolu v zájmu celé planety Vchürl,“ prezidentka Bithské unie ve speciálním
ochranném oděvu zdvihla po svém projevu na slavnostním shromáždění hlavu
k vzdálenému stropnímu otvoru ukazujícímu drobný kroužek jasné hvězdné
oblohy, kterou však notně zahaloval prach z nových a nových atomových
hřibů zdvíhajících se jen pár desítek kilometrů od podzemního kosmodromu.
Učinili dobře, že se obřad
konal v noci, takže cestou nebylo příliš vidět okolní rozsáhlé holé pláně
s krátery po výbuších, bez jakéhokoli života, které připomínaly krajinu
jejich (pardon barlachského) měsíce, jenž na obloze zaujímal mnohem větší
plochu než ten, který známe, i když… zas tak odlišný nebyl. Proč vlastně
jejich souputníci nesmetli i celou základnu? Jejich radary by jistě tak
rozsáhlý, byť podzemní, komplex odhalily. Že by přeci jen skrytě věřili
„propagandě severských monster“, jak četli ve svých novinách z umělého
papíru?
Prezidentka se zvědavě ptala hlavního
konstruktéra na podrobné parametry rakety, která je měla zachránit před
jistou smrtí, aby mohli zůstat v každodenním pekle. O průběhu celého
projektu samozřejmě byla průběžně podrobně informována, ale až nyní mohla
obdivovat nezměrně úchvatný i děsivý výsledek a věřit ve zbytky
naděje. Ohromný kulovitý projektil o průměru asi sta našich metrů potažený pro
větší průraznost několikametrovou těžko tavitelnou slitinou iridia stál na
téměř kilometr vysoké věži největší rakety všech dosavadních dob planety.
„Maxikulka“ se měla provrtat do cíle čelní srážkou a dopravit tak na místo
svůj hlavní obsah – svazek mnoha set tisíc vodíkových pum. Na uskutečnění
celého projektu měli naštěstí bezmála padesát let, a tak by se zdálo, že vůbec
nic nenechali náhodě. Mnohdy byla konstruktérům vyčítána volba podzemních
šachet, která měla stavbu až tisíckrát prodražit a o polovinu prodloužit její
trvání. Nikdo se neměl dozvědět, že se ve skutečnosti výrazně ušetřilo, protože
bylo využito sto let starých konstrukcí z dob diktátora admiralisima Kloma
Guttar-Baldaka zvaného příznivci nejen pro svůj vzhled Nejdelší hlava, téměř
všemi ostatními pak Krvavec.
Deset skrytých raket mělo
zajistit naprostou zkázu jeho jižních protivníků. Každá šachta tehdy skrývala
„superstřelu“, která měly z oběžné dráhy chrlit na Barlachy stovky
atomových hlavic. Navždy zamezit nejen jejich sílící invazi na měsíc. Těsně
před dokončením megalomanské díla zla byl však pseudovůdce popraven
„Mírovou radou úderu spravedlnosti“ vlastního lidu.
Nyní blízko sebe stálo
v polovině úkrytů pouze pět jeho zcela přepracovaných raket
s revolučními pohonnými jednotkami, všechny díky přízni náhody téměř
v místě vypočítaného pravděpodobného dopadu svého jediného skutečného
protivníka, takže je atomový fúzní pohon mohl v případě selhání první
z nich vyslat na cíl jako zálohu i „pět minut po dvanácté“, byť by výbuch
ničivě zasáhl i část planety. Teď, ve válce, se však takové řešení,
blízkost jednotlivých zařízení, zdálo přeci jen krajně nevýhodné. Naděje mohla
zhasnout téměř jediným úderem rádoby nepřátel. I přes přísná utajení přece
museli znát starý projekt i dráhu zkázonosného tělesa. V dávno překonaných
bojích zajali již před desítkami let mnoho předních bithských vědců. Jen
hloubka pěti kilometrů mohla přinášet určitý falešný pocit bezpečí.
Filosof Bukalor však varoval:
„Nedokázali jsme udržet mír, a tak si zkázu zasloužíme. Alespoň dojdeme konečně
klidu. Planeta bude očištěna od zla – inteligentního života. „Nemyslíte, paní
prezidentko, že je to poněkud zbytečná snaha.“
„Do jisté míry
souhlasím, i já vás musím upozornit, že tak velký fúzní motor bude zažehnut
poprvé. Samotné odpálení sice budeme sledovat za úctyhodnou kilometrovou
stěnou, ale pokud to bouchne, je to jako přímý zásah základny Barlachy, projekt
skončí…, nespustí-li to i samotné bomby“ hrozil se v mírně šachtou
pronikajícím světle a při otřesech záblesků nedalekých jaderných výbuchů
i hlavní konstruktér Vukar, snad největší současný vědec své země,
nepočítáme-li ty, co na malých kosmických lodích již před dvaceti lety uprchli
před nebezpečím do širého kosmu. „Motor ani jedné z raket neprošel
tolerancí bezpečnostních testů. Nebyl čas…“
„Času jste měl dost, abyste ve
mě tónem svých zpráv případně mohl vyvolat pochybnosti. Nemohu za to, že
z vás lyrický spisovatel nikdy nebude,“ prorokovala s rádoby úsměvem
prezidentka, aby zapudila obavy, a ujala se přesto odvážně milé
povinnosti zahájení konečné sekvence odpočtu startu. Netušila, že připomíná
chováním jednu ženu, která bude začas podobným stylem před smrtelnými
hrozbami pro svůj lid, posádku hvězdné lodi Voyager, také tak lehkovážně
žertovat.
Tradičním farmářským bičem,
symbolem obživy, útlaku i bojů za osvobození, konečně přeťala bezpečnostní
lanko a Proces již nemohl být zastaven. Mohutná zakřivená tribuna s hosty
se vysunula ze stěny kolmého tunelu a po příčných kolejích se rozjela na
kontrolní stanoviště ve dvojnásobné hloubce. Její dráhu okamžitě uzavíraly
mohutné bloky z betonu a nám neznámých slitin. Mezi skřípěním mechanismů
neznatelně zapískal rozmačkán i nebohý hlodavcovitý tvor, jehož
přizpůsobivost prostředí byla jinak obdivuhodná.
Poté, co se dokončily všechny
body předstartovního postupu, zaznělo z prezidentčiných úst v přesně
stanovený okamžik: „Tři, dva, jedna, stáárt!“ Obří tubus se začal šachtou
plynule vznášet zdánlivě ke hvězdám, čekala jej však ještě dvouletá mise.
Nedávno bylo nejen z důvodů jaderného konfliktu rozhodnuto, že dvě záložní
„střely“ odstartují pro jistotu ihned po té hlavní, ačkoli jinak ještě spěch
nebyl nutný. Na rozdíl od zbývajícího páru již byly plně připraveny
k letu, byť neodzkoušené. Zvýšila by se tak jistota zásahu v bezpečné
vzdálenosti od planety. Zdálo se, že riziko selhání už je při barlachské
ofenzívě bezpředmětné. Část druhu již dávno plula vesmírem, šlo už jen o
planetu. Druhou raketu opět vypravila na dlouhou cestu prezidentka.
V případě třetí byl
pověřen odpočítáváním filosof, první viceprezident, byť to nepovažoval za
účelné: „Pět, čtyři,…“ Druhá raketa zatím dosáhla ústí šachty a připravovala se
na přechod motoru k maximálnímu zrychlení.
Než však stačil filosof
vyslovit „tři“, pohltilo všechny i přes stěnu nezměrné světlo osudu civilizace.
Záhy byli téměř navždy vlisováni do geologické paměti své planety. Podzemním
komplexem přes všechny bariéry pronikla do podloží nezměrná zemětřesná energie,
která nenechala na povrchu stát jediný výtvor živé přírody, ale jejíž účinky se
nevyrovnaly následnému nadzemnímu peklu. Neuvěřitelná vlna oběhla nadzvukovou
rychlostí planetu, zbavila ji téměř veškerého ještě zbylého života, jehož
ostatky pohřbila pod nepatrnou vrstvičku zbytků usazenin z vypařeného
materiálu své konstrukce. Nikdo se již nedozvěděl, že nové motory pracovaly
znamenitě, avšak někdo jednal proti jejich zájmu. Jen
z nebes snad mohli odtušit, zda vůbec nějaké zařízení dosáhlo svého
původního cíle.
Malá kosmická loď
s posádkou sabotérů, nejkrutějších v dosavadních dějinách vesmíru,
která z úctyhodné vzdálenosti na vysoké orbitě nadšeně sledovala svůj
„úspěch“ včetně chladnokrevné vraždy miliónů svých krajanů zamířila po letech
konečně k domovu.
Kdyby byli bývali tušili, jaká
mocná síla se nachází poblíž, byl by je býval humor přešel. Zbytečně…
Kapitán mnohem pokročilejšího
plavidla na oběžné dráze Vchürly nestačil tajit dech. Potom nevěřil svým
očím, zasáhl by, kdyby věděl… Tedy na rozdíl od většiny posádky něco věděl.
Bylo těžké před nimi, hlavně jedním, hájit své rozhodnutí, tajit pravdu.
Mohl však stejně jen zaznamenávat. Srdce řvalo, úpělo, ale rozkazy, směrnice,
rozum, dokonce i logická část pudu sebezáchovy, zněly jasně…
Za dva roky byla vesmírná „hrozba“ spolehlivě zničena první
raketou…